Atletika byla celý můj život. S atletikou jsem začala už na základní škole, a to ve druhé třídě. Moc mě bavil sport a já jsem si řekla, že bez sportu ani nemůžu být. Moc ráda jsem se dívala taky v televizi pasivně na sport. A mě v televizi bavil dokonce i fotbal. A jistě se divíte, že jak malou holčičku mohl bavit fotbal. Ano, fotbal mě moc bavil v televizi. To, že můj tatínek a taky oba dva dědečkové hráli velmi často fotbal a já si myslím, že i když jsem dívka, tak to mám v krvi. Navíc nám vždycky tatínek a dědečkové říkali, že je to sport jako-sport. A jakýkoliv pohyb je sport.
To nám taky dědeček říkal, že vůbec nerozlišuje, jestli je sport pro muže a nebo pro ženy. A já si myslím, že je to naprostá pravda. A dokonce i nyní v dospělosti nechápu, proč je stále fotbal jako mužská záležitost. Vím, že fotbal hrají nyní už i ženy a dívky. To je úplně normální a mně se to líbí, ale stále když se řekne fotbal, tak si všichni představí pouze může. Mně to ale nevadí, ale je to škoda.
Nicméně ale já se věnuji stále intenzivně atletice. Je to lehká atletika a mě moc baví. Dělám ji už osmnáct let a můžu klidně říct, že jsem v tom docela hodně dobrá. A dokonce mám dvě zlaté medaile a čtyři stříbrné a dvě bronzové medaile. A myslím si, že ještě nějakou medaili bych chtěla získat. Nyní mám syna, kterého chci taky vést k nějakému sportu. Nutit ho ale samozřejmě nebudu, protože chci, aby si vybral životní cestu sám. Je to nejlepší způsob, jak dítěti zkrášlit život. Protože mi samozřejmě asi dáte za pravdu, že pokud se dítě nebo i dospělý člověk do něčeho jenom nutí, tak je asi jasné, že to člověk a moc dlouho bavit nebude. Protože dělat něco násilně anebo s odporem? To pak pochybuji, že to někoho bude bavit nebo bude dělat sport s nadšením. A já tak vidím, tak syna asi bude bavit klasicky kolo. Rád jezdil na koloběžce a nyní je denně na kole a já jsem velmi ráda.